CHCE SE MI BREČET

Chce se mi brečet. Něco vevnitř brečí, ale ven to nejde. Daniela se vrátila ze semináře. Je jemná a krásná. Sedí na pohovce. Já se válím v posteli. Ona mluví o krásném páru, který spojil business. Poslouchám jen její hlas a nedívám se na ni. Je tak krásná až mne to bolí. Danielin hlas je sametový. Vypráví a já ji občas skáču do řeči. Najednou je konec. Je noc. Musí jít spát. Ráno vstává s dětmi do školy. Já vstávat nemusím, ale vstanu, abych s ní šel na nákup. Cornelia míní, že musím být dospělý a brát věci tak jak jsou. Žádné velké změny. Přirozený vývoj. Osobnostní rozvoj není zadarmo. Bolí to. Prý jsou emoce jen energie se kterou lze pracovat. V Rakousku jsem se naučil emocím nepodléhat a už vůbec je nemít jako důvod proč něco dělám. Ta barva, která emoce provází, zastírá podstatu. Něco uvnitř brečí. V šachu jsem uhrál pat. Není kam se hnout. Leda vyskočit z loďky a začít znovu plavat. Blbost. Hlavně žádné velké změny. Pro mne bude velká změna, když jednou s nějakou ženou zůstanu. Asi jsem si to špatně namyslel a přál. Jsem sluha. Eunuch v harému. Chce se mi brečet.