THEY DON'T CARE ABOUT US

Vypadalo to nadějně. Polední menu za stovku. Vlezl jsem tam. Na Brno dobrý. Číšník mne propíchl pohledem. Jediné bezmasé jídlo byl smažák. První sousto bylo odpudivé, přesto jsem byl odhodlaný pokračovat. Druhé sousto jsem už nedal a poblil se. Stihl jsem to na hajzl, takže žádná ostuda. Došlo mi že jsem v Česku a musím to zaplatit i kdybych nechtěl. Zavolal jsem číšnika podal mu kilo a chtěl odejít. Řekl mi: no to si snad vezmete s sebou. Řekl jsem, že nechci. Řekl mi, že jsem divnej. Rozhodl jsem se vařit doma. Chyběli mi brambory. Šel jsem k rusce vedle do průjezdu. Řekla, že brambory nemá. Zeptal jsem se jak to. Řekla, že brambory byly minulý týden. Za rohem je bioobchod. Brambory byly tak škaredé, že jsem to prodavačce řekl. Řekla, že jsem ignorant, který neví, že bio je vždycky míň hezké než pesticidama hnojené geneticky manipulované. Z posledních sil jsem se vydal dál. Chci brambory. Chci toho tolik? V dalším obchodě měli jen loňské brambory a v tom ještě dalším prodávali sortu určenou k výrobě škrobu, nebo lihu jako brambory konzumní. Vysral jsem se na to a dal si doma kafe. Měl jsem hlad a potřebu si po prožité anabázi udělat dobře. V kapse byly dva litry. Sedl jsem do auta a jel se najíst do Vídně. Adolf Hitler se vyjádřil o Brnu jako o zatáčce na dálnici z Prahy do Vídně. Za čtvrt století po revoluci jsou otevřené hranice její jedinou vymožeností.