DOPIS DAGMAR

Ahoj Dagmar! Slíbil jsem Ti dopis v obálce a známkou. Kdysi tomu bylo tak, že právě Tvůj typ krásy byl mým ideálem. Líbili se mi jemné citlivé, tak trochu osamnělé a trochu smutné ženy. Pavel Tygrid nazval jednu svou knihu "Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu." A přesně to se mi na vztazích s oněmi ženami líbilo nejvíc. Najít zakopaného psa, mrtvolu ve skříni, ten uzlík na niti osudu. Objevit ho a rozvinout talent. Byl to pro mne zajímavý úkol a žena pro mne byla tak trochu hračkou, pacientem u léčitele. Nekladl jsem žádné limity i s tím vědomím, že žák učitele přeroste. I to se párkrát stalo. Některé ženy postoupili jen o stupínek, či dva a už měly dobrý pocit. Cítili se nově, svobodnější, hezčí, sebevědomnější. Jejich život se zevnitř proměnil a to spůsobilo proměnu v jejich okolí a sáhly po muži z tohoto nového okruhu. Postupem času jsem zjistil, že nadání máme všichni. Téměř všichni však zakopáváme o svůj stín. To, že mi někdo byl sympatičtější, či se mi jevil půvabným nehrálo roli. Talent máme všichni. Novorozenec má rozvinutý rozum, chápe, myslí, ale trvá to celkem dlouho než se dokáže vyjádřit i jinak, než pouze pláčem, přestože někdy později hovoří třeba třemi jazyky. Jde o to, kde na naší cestě zůstaneme stát. S čím se smíříme a co objetujeme, abychom měli jisté alespoň to málo co máme. Řeka života každého z nás končí v moři zapomnění. Přijdou jiní lidé a po nás neštěkne ani pes. Je to jen náš úkol, co se svým životem uděláme. Alan Watts píše: život je jen trubička, záleží na tom co do ní nastrkáme. Růst znamená změnu a ta nás nutí opustit známé, kvůli neznámému. Jsme to co jsme a žádné růžové brýle nepomohou. Přeji Ti hodně štěstí a lásky. Zigi