NAROZENINY

Jsem nasranej. Sedim, hulím a chlastám. Mám narozeniny a nikdo z těch, co jsem na ně po těch letech sehnal kontakt a pozval je nepřišel. Dvacet let jsem tu nebyl. Dost se toho tady změnilo, i lidé zdá se. Zazvonil zvonek. Můj někdejší nejlepší kamarád. Tenkrát byl u Veřejné bezpečnosti. Potřásl mi rukou, popřál k návratu a k narozeninám mi přinesl vrátit nůž co mi tenkrát Bezpečnost zabavila jako předmět doličný. Poděkoval jsem a strčil nůž do kapsy. Dlouho jsme kecali, od Bezpečnosti odešel s pěknou rentou a založil si vzdělávací a pracovní agenturu. Vozí sem holky z Ruska, učí je německy a anglicky, aby se pak mohly uplatnit v západní Evropě a ony za to, že se o ně tak hezky stará šlapou pro něj chodník. Debata o těch minulých dvaceti letech se protáhla k ránu. Ožralí jak slívy jsme usli, kde jsme seděli. Nedělní poledne nás probudilo kocovinou. Rozhodli jsme se naše opice vyvenčit a zajeli městskou hromadnou do příměstských Ostopovic. V hospodě bylo všechno při starém. Po dvaceti letech jsem se tu mohl orientovat poslepu. Seděli jsme, pili pivo a klábosili. Koupili si flašku a šli se projít k vodě. V koruně mohutného dubu se lehkým vánkem osvěžujícím parné odpoledne pohupovala babka. Vyšplhal jsem do koruny a zjistil, že ještě není úplně tuhá. Vytáhl jsem nůž a provaz na němž visela odřízl. Babka žuchla na zem tak nešikovně, že pokud nebyla mrtvá do teď, tak teď už určitě. Zatáhli jsme ji z cesty za křoví a rozdělali oheň. Babku naporcovali a začali péct. Po dvou hodinkách bylo maso propečené, leč tuhé. Zapíjel jsem stařenu z flašky, přesto mne v břichu tlačila. Nebylo možné nesouhlasit, když přítel poznamenal, že moje žena byla tehdy chutnější.